Priznám sa, že som dlhoročným čitateľom časopisu Pařát a veľmi sa mi páči filozofia jeho vydavateľa a šéfredaktora Petra „Herdrona“ Říhu, založená na spolupráci a dôvere. Nehovoriac o tom, koľko priestoru domácej (CZ a SK) scéne sa na stránkach Pařátu dostávalo. Aj náš benefičný Angelus Fest sa snažíme robiť na báze vzájomnej spolupráce a nezištnej pomoci ľudí, pohybujúcich sa na slovenskej metalovej scéne a navyše Herdron je človek, ktorý má výborný prehľad o dianí v metalových kruhoch, takže tém na rozhovor bolo viac ako dosť...hoci pred pár dňami prišiel veľký šok a časopis Pařát nečakane skončil - detaily je možné prečítať si na webe Pařátu...
Ako dlho už pôsobíš na domácej metalovej scéne? Čo Ťa viedlo k tomu, že si začal vydávať časopis Pařát? Ako spomínaš na jeho úplné začiatky?
Pařát vstoupil svým prvním číslem do historie českých zinů v lednu roku 2000 a z dnešního pohledu to byl vstup velmi rozpačitý, podivný. Ale před 22 lety bylo všechno jinak než dnes, tak to třeba brát. Internet se tžeprve rozjížděl a podobně. Před založením Pařátu jsem českou zinovou scénu nijak výrazně nereflektoval. S některou objednávkou CD a MC, většinou od Shindyho, doputoval i nějaký ten zin. Další jejich koupě probíhala na základě anoncí tehdejším Big Bengu, ale byly to spíš takové nepravidelné paběrky. Až teprve když kamarád ze stejné vesnice začal pravidelně přispívat do In Deed Hellu, což v té době byl společně s Payem naprostý zinařský vrchol, něco neznámého mě nakoplo se pokusit taky něco sesmolit, neboť, jak jsem se domníval, nějaké znalosti bych asi měl mít… Prvotní pokus představoval psaní recenzí na psacím stroji do zamýšlené velké bichle, kterou si potom ze všech papírů nechám svázat. Tento nápad brzy vzal za své při zjištění o pomačkanosti papírů ze všech stran, jejich nejrůznějších ušpinění a podobně.
Bylo na to potřeba jít z jiné strany a tou se stalo vydávání vlastního zinu. Tedy vlastního, jak se to vezme – dodnes v souvislosti s Pařátem nerad mluvím v jednotném čísle, protože jedinec sám neznamená nic, či znamená málo, a nemít ve správný čas kolem sebe ty správné lidi, Pařát by se jistě nedočkal tolika pokračování. Zejména xeroxové ziny v devadesátých letech byly z větší části výsadou jedinců a dle toho to taky tak vypadalo. Ovšem myslet v roce 2000 na nějaké spolupracovníky bylo ještě velmi předčasné, když jsme s Anxurem teprve začali odhalovat tajemství stroje zvaného počítač, především jeho vychytaného programu T602, v kontextu dnešní doby vizáží působícího jako stoletý stařec (smích).
V úvodníkoch časopisu často prezentuješ svoje názory a filozofiu (princípy spolupráce) – predstav ju, prosím, stručne aj našim čitateľom.
No, ale i kdybych byl hodně stručný, bylo by to na vyprávění do rána (úsměv). Budu-li hodně stručný pak: Pařát byl od ledna roku 2000 pouze tištěné médium a tím také zůstal po celou dobu. Nechtěl jsem, aby se články z něj objevovaly volně k přečtení na internetu ani po letech a byly pro každého lehce dosažitelné několika kliknutími. Nejednalo se o žádnou obchodní taktiku, ale o moje dlouholeté přesvědčení, že jsem chtěl dělat METALOVÝ ČASOPIS a ne webzin. Vůbec jsem nehleděl na rok, jestli se psal 2001 nebo 2021, všechno jsem dělal stejně upřímně, poctivě, tak jako v devadesátých letech. Byla to samozřejmě cesta složitá, ale v roce 2022 měl Pařát nejvíc předplatitelů ve své historii a bylo to číslo, které jsem ještě před takovými 7-8 roky považoval za absolutně nereálné.
Zkrátka Pařát nebyl reklamní časák a za tím vším, co jsme dělali, bylo něco víc, co se nedalo koupit. Neustále jsem apeloval na lidi, aby Pařát nesrovnávali se Sparkem a podobnými médii, protože jsme se nacházeli v úplně jiné galaxii. Především tato média zaměstnávají několik lidí, takže je to z velké části fabrika stylem kdo si platí, tomu jdeme na lopatu. V Pařátu se nedalo koupit nic, ani rozhovory v rámci reklam jen proto, „aby něco bylo“. Našimi sponzory byli z 99 procent samotní čtenáři, kteří nás podpořili koupí magazínu nebo zboží z Pařátshopu, což Pařátu umožňovalo držet si nezávislost, vycházet a vůbec existovat.
Snad bylo z obsahů Pařátů patrné, že jsme srdcaři a nesbírali jsme povrchní materiály. Ač je Pařát nadále oficiálně registrované médium, platí státu daně a tak dále, ve skutečnosti nemá žádné zaměstnance ani brigádníky, vše kolem něj je moje hobby, ne práce. A když vše, tak vše; psaní je/bylo jenom začátek, sám jsem dělal také účetnictví, rozesílání, Pařátshop a tak dále. Každé 2 měsíce, posledních 12 let pravidelně Pařát vycházel na den, i když to bylo „jenom“ hobby. S nikým jsem nesoupeřil a dělal akorát to, co baví a co mi možnosti dovolí.
Pařát dáva veľký priestor kapelám z domácej scény, čo je iste chvályhodné. Akú k tomu dostávaš spätnú väzbu od čitateľov? Nedožadujú sa väčšieho počtu známejší zahraničných kapiel? :-)
Každé vydání bylo skládankou, kterou bylo nutné nakombinovat tak, aby se získaly peníze na vydání dalšího čísla. Pakliže se zaměříš na české a slovenské kapely, tak buď neumíš dobře anglicky, nebo jsi sebevrah. Za pár čísel bys vytáhnul všechny trumfy i z historie a prodejní čísla by se brutálně propadla. Koupit si něco je úplně jiný level než na něco kliknout na netu, když je to zdarma.
Ako hodnotíš spoluprácu medzi kapelami, organizátormi koncertov, vydavateľmi a pod. na CZ/SK scéne?
To je velmi individuální. Sorry, ale na tohle se nedá konkrétně odpovědět. Jako všude, i na české a slovenské metalové scéně jsou lidé skvělí, dobří, horší, a i ti úplní tlučhubové, kterým je lepší se obloukem vyhnout.
Aké máš skúsenosti s prístupom domácich kapiel v súvislosti s rozhovormi, článkami v Pařáte a pod.?
Přibližně to samé. Hrubým odhadem jsem za posledních 20 let udělal asi 3 tisíce rozhovorů, ještě víc recenzí, článků, překladů, úprav textů a prostě všeho. Pokud chceš udržet laťku kvality a neopakovat se, musíš ty rozhovory ušít takzvaně na míru, vyvarovat se obecným otázkám, které by se daly položit každému a tak dále. Já za vším hledám něco víc, byť mnoha lidem/kapelám je to všechno jedno, protože z jejich pohledu každá propagace dobrá a každý lajk jakbysmet (úsměv).
Páčia sa mi rozhovory, ktoré v časopise uverejňuješ, ideš viac „do hĺbky“ a čitatelia sa naozaj dozvedia veľa zaujímavého. Podľa čoho vyberáš, s akými kapelami urobíš rozhovory a ako sa na ne pripravuješ?
Nekecám, když řeknu, že denně mi byly předhazovány desítky kapel na rozhovory. Mnohé o tom ani nevěděly, protože jim propagaci shání za provize různé agentury. Většina z těch kapel je samozřejmě vděčná za jakoukoliv zmínku, rozhovor o třech, pěti jednoduchých otázkách jen aby něco bylo, nějaká propagace, protože prostě každá propagace je dobrá. Často kvantita vítězí nad kvalitou, u komerčních článků to netřeba vůbec rozebírat, tam je reklamní charakter předem jasně stanoven, ale s tím vším se musí počítat. Mezi kapelami je to svým způsobem neúprosný boj o místo na slunci. Když se pak kvůli covidu přestalo hrát, tak se to naštěstí dost pročistilo.
Některé kapely mám nastudovány od A-Z, jen si překontroluji názvy alb, skladeb, abych to nenapsal špatně. Snažím se, aby každý rozhovor, článek, byl veden formou poutavého příběhu. Za těch dvacet a více let znám na světové metalové scéně kde koho, oni zase znají mě, Pařát, chápou jeho filozofii, že si nás nekoupí a podobně. Někdy požádám o pomoc různé lidi z různých firem, agentur, na mnoho muzikantů a lidí po celém světě mám osobní kontakty. Někdy Skype, někdy telefon, někdy živě, nejčastěji mail. Rozhovory živě dělám jenom s profíky, s průměrnou UG kapelou kvalitní rozhovor naživo neuděláš (úsměv). Každý neumí mluvit z patra a na nic nezapomenout, tak je lepší, když si to v klidu promyslí a pak napíše. Nemálo rozhovorů s těmi řekněme star je o improvizaci. Mám napsané nějaké otázky, ale po hodině kecání na mnohé z nich ani nedojde, protože rozhovor se stočí jiným směrem. Vždy je nutné být připravený, to znamená znát všemožné souvislosti a tak. I když připravený… já se nijak moc nepřipravuji, přes dvacet let v metalovém undergroundu mě zocelilo (úsměv). Většina muzikantů, když pozná, že se fakt vyznáš a nejsi jen dalším z redaktorů plnící svoji povinnost v rámci zaplaceného proma, tak se názorově otevře a je to super. Polechtáš jejich ego a už to jede (úsměv). No a další level byl psaní těch dlouhých a podrobných titulních článků do Pařátu, které mi zabraly i desítky hodin práce. Nikdo jiný z redakce si na ně netroufnul.
Aký ďalším aktivitám (okrem Pařátu), súvisiacim s metalovou scénou, sa venuješ?
Prečo už nechodíš s distrom na veľké české festivaly?
Na Obscene Extreme 2018 jsem slavnostně (a předem plánovaně) zdemoloval distro a tím zakončil s Pařátshopem mnohaleté putování po českých festivalech. V roce 2020 jsem plánoval definitivní rozlučku také na Slovensku, na Gothoomu, ale vinou víme čeho k tomu dojde až letos.
Pařátshop je již tak zavedený e-shop, že je pro mě utrpením balit věci na festival, pak je zase vybalovat. Tisíce titulů pěkně srovnané ve skladu, víš, kam sáhnout, jenže pak to rozbombarduješ, přijedeš z festivalu a můžeš to dávat pár dnů dohromady. To nemluvím o zodpovědnosti a dalších věcech. Raději si festivaly budu užívat jinak a samozřejmě po domluvě na ně cokoliv z Pařátshopu mohu přivézt, pokud tam budu mít cestu. Třeba Brutal Assault, to už bylo na týden dovolené. A pak čekáš na lidi, jestli se uráčí, jestli vyjde počasí a tak dále. Pokud někoho tohle nějakým způsobem živilo nebo živí, pak je to něco jiného, a ten člověk dobře ví, proč tam nebo tam jede, ale u mě to bylo něco jiného. Prostě všechno zboží je na www.paratshop.cz za nejlepší možné ceny a každý si to může kdykoliv objednat. Já prostě nemohl trávit každý víkend někde po festivalech, k tomu dělat Pařát, chodit do práce a tak dále (smích). V roce 2021 jsem z Pařátshopu rozeslal několik tisíc objednávek do celého světa. Zkrátka kdo chce, ten si ke mně cestu našel a nadále najde. Jako nadšenec se nikomu nepodbízím.
Na záver jedna otázka trochu „zo súkromia“ :-). Viem, že si sa nedávno oženil, presťahoval na vidiek – ako vnímaš tieto zmeny a ako ovplyvnili tvoje hudobné aktivity?
Vůbec nijak. Nic se neuspěchalo, vše bylo plánováno dlouhodobě dopředu. Jsem workoholik, můj běžný pracovní den má 18-20 hodin včetně sobot, nedělí a obvykle dělám víc věcí najednou, které se dají zkombinovat. A tím nemyslím jenom hudbu. Rodina, práce na baráku, fotbal, výlety, do toho nabouchám stovky balíků měsíčně, příjem a výdej hudby do Pařátshopu, do toho hledám stále nové a nové kontakty po celém světě… a prostě vše – pro mě normální život. Nejdůležitější je se do ničeho nenutit. Noční můra je pro mě ležet a čumět na televizi nebo mastit počítačové hry (úsměv). Tu poslední jsem odehrál asi před dvaceti lety. Každý, kdo mě zná, už dávno vzdal nějaká slova o tom, abych se šetřil. Opravdu nemocný jsem byl naposledy v roce 2001, angíny, chřipky a takové ty běžné nemoci, se na mě vůbec nechytají. Loni jsem si přál alespoň na týden do karantény s covidem, protože jsem měl hodně práce, ale ani to ne (smích).
Za poslední 3-4 roky Pařát tak narostl, že tomu ani sám nevěřím, ale je nutné rychle to zastavit a skončit na vrcholu, než bude pozdě, protože za současné situace už časáku nemohu dát takovou kvalitu a péči, jakou bych chtěl a nikdo jiný by tu práci za mě neudělal. Rozhodl jsem se pro novou životní výzvu.
Další level už by byl pouze full job, jinak už bych to časově nedával. Po zvážení různých kompromisů by se to i dalo, jenže moje plány do budoucna jsou úplně jiné. Metal pro mě vždy byl a bude „jenom“ hobby, v žádném případě nic víc. Může to znít jakkoli divně, ale Pařát nezabil neúspěch, jako všechna jiná média, nýbrž ho zabil úspěch (úsměv).
Během června budu postupně upravovat webové stránky Pařátu a Pařátshopu, přičemž vydavatelství a Pařátshop jedou a pojedou dál. Budu si vydávat reedice pro radost na CD, MC i LP a dál budu sypat také originální merchandise. Do toho mám rozepsány knihy, na jejichž dokončení vůbec nespěchám. I když pojedu tak na třetinovou rychlost než doposud, pořád to bude stačit na zajímavé věci. Propagaci tuzemských kapel a vůbec svoje zájmy v metalu budu ve větší míře směřovat do zahraničí. Čas od času si také střihnu nějaký rozhovor s pro mě zajímavým člověkem, kapelou (nezáleží na národnosti), a ten budu věnovat POUZE některému zahraničnímu tištěnému metalovému časáku. Můj zájem o metal v žádném případě neupadá, akorát co jsem si kde koupil, kde jsem byl, s kým jsem tam byl a podobně nechci a nebudu ventilovat na sociálních sítích.
Ďakujem za rozhovor.
Rozhovor pripravil: Vlado Lauko
Foto: Herdronov archív
